Směr Kosovo…

Já, Šárka, „poctivé členky“ Be International, a nováček Pavel, jsme se vydali na seminář Youth for a Common Future – Creativity in Conflict Transformation v rámci programu EU Youth in Action odehrávající se v Prištině. Vyrazili jsem z Brněnského nádraží v jeden z nejchladnějších dnu toho roku směrem k ještě mnohem chladnějším. Navíc jsme, nehledě na varování o balkánské zimě, místo organizátory navrhované letecké dopravy zvolili vlak do Bělehradu a autobus do Prištiny a zpět přes Sarajevo, aby byla cesta co nejzajímavější.

Díky letošní extrémní nadílce a která napadla zvláště právě v Bosně, Srbsku a Kosovu jsme se nakonec do Sarajeva nedostali a jeli tedy zpět stejnou trasou. S denní zastávkou v hlavním městě dřívější Jugoslávie, které v moment našeho příjezdu nemohlo mít výstižnější název než bílé město. Přestože jsme přes toto bílo jen sem tam zahlédli prosvítat samotný Bělehrad a že místní palačinky ze stánku jsme museli hltat zvláště rychle, aby nám také v tom sněhovém bílu zcela nezmizly, což při neuvážené volbě Eurokrému před nutelou byl úkol opravdu výrazně obtížnější než by se nezúčastněnému pozorovateli mohlo zdát. A i když jsme na rozdíl od příjemné poklidné cesty do Kosova na té zpáteční zprvu říkali, že jsme přece jen v tom minus nekonečnu nemuseli být tak dobrodružní, jsem si jistá , že nakonec nám všem tak blízké heslo „zážitky nemusí být pozitivní hlavně, že jsou hluboké (zaznámenáni-hodné – jak je libo)“ připomnělo, že to možná zpětně, doprava po zemi nebyla zas až tak hrozná volba. A tak jak říká Woody Allan v knize Vedlejší příznaky:„Se sporadickými výkřiky zvesela“ jsme se po kolena ve sněhu prodírali tím jinak specificky nádherným městem. Ale musím přiznat že tuhle techniku chůze jsme měli na zpáteční cestě již nacvičenou s celého týdne v Prištině. Tam jsme také bojovali se zimou a únavou, na rozdíl od prvního důvodu ten druhý měl plně pozitivní příčiny a to opravdu bohatý program samotného školení během dne a trochu té společenské zábavy večer.

Hlavním tématem semináře bylo kreativní řešení konfliktů a to jak na mezilidské, meziskupinové tak mezinárodní úrovni. Měli jsme štěstí na opravdu skvělé trenéry Sebestiána a Maxe původem z Německa a Polska, a taktéž na účastníky, kteří stejně jako my dojeli ve tříčlenných týmech z balkánských států jako Srbsko, Makedonie, Albánie, dále z Itálie, Německa, Estonska a Turecka a v Přištině nemohli chybět ani místní Kosované. I přes toto rozmanité národnostní rozložení spolupráce proběhla nebývale bez problémově, pravdou je, že diskuze o válkách v Jugoslávii jsem úmyslně raději nechávali spíše na neformální rozpravu, jelikož jinak bychom se mohli dostat do komplikace. Každý byl učen o těchto záležitostech přece jen trochu jinak s trochu jinými fakty, což je „lehce“ komplikovaný základ konstruktivní formální analýzy.

Metody užívané trenéry se střídaliy od více neformálních ke spíše formálním, což byla ideální kombinace k udržení koncentrace a naučení se co nejvíce jak o lektorů tak od ostatních účastníků, kteří sami měli řadu zkušeností jak v rámci práce pro neziskový a jiný sektor tak s nutností čelit konfliktům na různých úrovních. V průběhu školení jsme se přes obecné definice, řazení, stádia atd. konfliktu dostávali ke specifickým příkladů a technikám.

Mezi konkrétní příklady toho co jsme se naučili, rozšířili si znalost či si ověřili na vlastní kůži. Mohu jmenovat na ukázku některé z probíraných technik studia a řešení konfliktů: Mapování konfliktu – metoda která díky sjednocenému a efektnímu grafickému znázornění aktérů a jejich vztahu v jakémkoli konfliktu přehledně zachytí v jaké situaci se konflikt nachází v konkrétní časový úsek, tuto metodu jsem si vyzkoušeli například na situaci v Bosně počátkem roku 1993, konkrétním sporu na pracovišti nebo konfliktu o Náhorní Karabach. Více o technice mapování např. naleznete v Simon Fisher Working with Conflict 2007 str. 22-25. V této knize se dočtete i o další technice, které jsem se na semináři učili na konkrétních případech a to schopnosti rozlišit v chování aktérů mezi jejich behaviors, attitudes a context známé také jako koncept Triangle ABC , dále rozeznat mezi positions, interests, needs. Díky lepšímu rozeznávání těchto pozic je možné vhodněji volit taktiky k následnému řešení konfliktů, protože pro odlišné situace je třeba rozličně měnit pořadí na co se v rámci řešení zaměřit prvotně a následně.

Naopak mezi méně formální techniky patřilo například zkamenělé lidské divadlo, při kterém jsem ve skupinkách vlastními těly znázorňovali konfliktní situace a zbývající aktéři měnili naše pozice tak aby znázorňovaly různá těchto řešení sporů. Dále jsem hráli hru na bázi vězňova dilematu jehož výsledek a následná rozprava nad námi zvolenými taktikami se ukázala skutečně dobrým nástrojem demonstrace principu chování v mezilidské i na mezinárodní úrovni. Musím přiznat, že jako člen té nejzdravější, tedy nejméně spolupracující skupinky v rámci této hry, jsem, přestože jsme bodově vyhráli, následně cítila spíše hloubě – poraženě. Takto demonstrovat, že sami užíváme stejných vzorců chování, které sami označujeme jako neblahé bylo nejspíš jedním z hlavních cílů této hry.

Podobný záměr měla i hra imaginární jízda vlakem, která se tentokrát zaměřoval na předsudky. Šlo o to s předem daného seznamu imaginárních lidí zastupujících různá etnika, pohlaví, povolání, věk atd. vybrat ty, které bychom chtěli potkat v kupé na cestě vlakem a se kterými bychom cestovat opravdu nechtěli. Tento výběr jsme prováděli individuálně a dále konfrontovali s ostatními naše výsledky, tedy vybrané osoby, ty se skoro přesně shodovali jak mezi námi tak s těmi, které naši instruktoři předem na typovali. To potvrdil hojné užívání jak negativních tak pozitivních předsudků i mezi námi účastníky. Takových to a jiných zajímavých aktivit byl zaplněn celí týdenní program. Takže jestli jste s námi nebyli (a to jsem se ani nezmínila o „společenské zábavě“) vaše škoda, snad příště …:-)