O své první zkušenosti s výměnou mládeže píše Barbora Hlásná, nová posila mediálního týmu Be International.

Na mým facebookovým profilu prolítlo od října hejno zcestovalých fotek napíchaných endorfinem a kdoví ještě čím. Co se to se mnou stalo? O své první skušenosti s výměnou mládeže píše Barbora Hlásná, nová posila mediálního týmu Be International.

S cílem opustit na krátkou chvíli své vlastní pohodlí a narušit sžíravý stereotyp svého současného života jsem se rozhodla vyjet na mezinárodní výměnu mládeže Erasmus+. V té době jsem neměla s programy financovanými Evropskou unií žádnou osobní zkušenost, i tak jsem o nich slyšela mnohé. Během mého studia na univerzitě neustále přibývalo lidí, kteří byli na téhle cestě o krok přede mnou. Tenhle krok jim zamotal hlavu asi jako pár potáhnutí z dobře ubaleného jointu, co vytahuje koutky úst směrem šikmo vzhůru. Nadšení, sdílení, jasnější představy o sobě samém, o tom, co v životě chci. Asi tak bych popsala tu nádivku vonící z lidí, kteří se zrovna vrátili z projektu.

Pochopila jsem rychle, že to chci taky. Otazník se rýsoval kolem peněz a času. Jak jinak. Po většinu mýho života byl nedostatek peněz dobrým důvodem nikam nejet, zůstat doma, v teplíčku a pohodě. Nemám přece na to cestovat si po světě. Za ubytování bych se nedoplatila. No a pak ten čas. Trochu víc ho bylo, když jsem začla chodit na vejšku, ale pořád ne dost. Nedovolím si kvůli cestování zameškat povinné cvičení. Jak se na mě budou dívat. Mohla bych mít problém s docházkou. Raději budu chodit do školy, poslouchat, učit se a všechno bude hodně cool. Rodiče spokojený, zápočty v kapse, titul někde na konci tunelu.

No a takhle nějak to bylo tři roky. Tři roky jsem chtěla a nejela. Pokusy byly, nevydařily se, nebo chyběla odvaha myslet to vážně. A pak přišel konec tunelu. Velký světlo, co zpraží do černoty poslední zrnka iluze, že s titulem jsi jinej člověk. Že se v tvým životě něco změní. V mým životě se změnily malý věci. Kopie mého bakalářského diplomu spravila intonaci hlasu paní na pracovním úřadě tak, že jsme najednou vedly dialog lidí sobě rovných. Vztahy v rodině a dychtivost rodičů po navýšení mého vzdělání a získání množství titulů zůstaly beze změny. Mně se hodně ulevilo, že už se do oné školní budovy nemusím nikdy vrátit.

A co potom? Dostavila se touha po žití, užívání, objevování, realizaci, po nových věcech. Dostavilo se přijetí na moji první výměnu mládeže. Propána! Tělo zahlcuje radost. Vypadá to, že si odškrtnu položku na seznamu.

Uběhl asi měsíc mýho života, nakoupila jsem letenky, blížilo se datum odletu. Než jsem do toho skočila, potkala jsem se se všemi dostupnými českými hrdiny, co na výlet do neznáma vyráželi se mnou. V zázemí vysílající organizace Be International jsme koordinátorce Zuzce přiznávali svoje strachy a očekávání, povídali si o neformálním vzdělávání a napjatě poslouchali tiché lupání našich komfortních ker. Vydáváme se na moře.

Dobrodružství začalo doprovázené zmatky a závratěmi v těsné blízkosti. První noc jsme strávily v Helsinkách. Projít tu správnou kombinaci dveří a zasunout klíč do zámku nebylo úplně easy. Tři dívky. Zapotily jsme se, naběhaly, bylo to napínavý a byla tma, ale hlavy jsme složily v teple a s dobrou náladou. Ráno nás čekalo několik příjemných hodin v metropoli. Prošli jsme rušnými podzemními pletenci, s kufříky a batohy na zádech se kodrcali velkorysými ulicemi, na chvíli se zastavili v Rock Church nasát vůni žuly a kadidla hluboko do plicních dutin a brzy pokračovali do přístavu, abychom Skandinávii opustili na vlnách Finského zálivu.

Untitled1
Rock Church postavili Finové v roce 1969. Jedinečný úkaz moderní expresionistické duchovní architektury je přístavem nespočtu turistů. Od otevírací doby stojíme frontu spolu se skupinami asijských návštěvníků. Tohle místo je pro mě ztělesněním harmonie, uvolnění, lásky, klidu, inteligence a respektu. Asi si v tom najdete víc nebo nic z toho. Tak jako tak je to skryté v bezpečí stěn hrubé žulové skály, pod světlem tekoucím ze sta osmdesáti oken, zaklopené fascinujícím diskem z měděných vláken, vzdálené asi patnáct minut chůze od centra Helsinek.

Untitled2

Přístavní terminál, poslední kroky po finské pevnině. Nádherné slunko. Ač poměrně severně, jihnou mi všechny vnitřnosti v těle a rozplývají se. Opaluji si obličej. O tisíc pět set kilometrů blíže rovníku jsem se včera dopoledne choulila zimou.

Náš parník měl asi devět pater, které jsme sdíleli hlavně s automobily. Snad jich bylo v kajutách skryto více než lidí. V každém případě na mě tenhle dopravní prostředek působil naprosto předimenzovaným dojmem s jeho parfumeriemi, herními automaty, několika bary a prázdnými tanečními salonky s hudbou z repráků. Moje oči, peněženka, chutě, pocity, dojmy. Vše nasvědčovalo tomu, že opouštím chladnou a elegantní zemi tisíců jezer a vplouvám jako utržená bojka do sladké a pevné postsovětské náruče.

Untitled3

Popelník na palubě trajektu. Tenhle styl neznám. Soudím, že námořníci prostě kouří hodně.

Untitled4

Po předchozích zkušenostech s cenami zboží ve skandinávských zemích mě ve Finsku nehonila mlsná. Oběd s nápojem mě v průměrné asijské restauraci vyšel na 15 eur, v supermarketech byly ceny potravin přijatelnější, i tak 2-4 krát vyšší než v Česku. Na alkohol myšlenky nepřišly. S nástupem na trajekt jsme vstoupili do cenové zóny podobné té naší. Hurá, konečně si můžu dát kávu s koláčkem, koupit si čokoládu a moje kreditní karta u toho nezapláče. Estonská bílá čokoláda s borůvkami byla v tu chvíli modré z nebe jak chuťově, tak cenově. Když jsem za ni na lodním baru zaplatila 1,3 eura, zahřálo mě u srdce.

Untitled5

Vlny se rozbíjí o příď lodi, kapičky vody se práší vzduchem, slunko svítí, objímá nás duha. Za pár hodin přeplavíme záliv a vyskakujem na pevninu. Jak na to myslím, motá se mi hlava v drobných elipsách.

O několik desítek kilometrů jižněji nás podobně špatnou angličtinou, jako máme my sami, vítají znělé hlasy. Mladí kluci z Ruska vozí turisty po Tallinnu na kole za kupu eur. Odmítáme s díky, nemáme to daleko a nechceme utrácet. Nakonec nás blonďák ukecá a nasednem si, máme to zadarmo. Adrenalin tepe na čtyřproudé žíle, ptám se na míru legálnosti naší jízdy po chodníku a samotné zapojení tohoto vozidla do silničního provozu. Odpověď je neurčitá, asi chyba v překladu. Tak jsme na nástupišti, tu jsme chtěli být. Blonďatý vypravěč nám zamává a odšlape, dneska už si vydělal dost, drobné ať si necháme. S drážděním fantazie a s nápomocí kolemjdoucích najdeme konečně spoj, který nás má dovézt do cílové stanice. Do you sell tickets for public transport? Can I pay by card here? Otázka číslo jedna zbytečná v trafice, otázka číslo dvě zbytečná v autobuse. Půjčuju si od Simči euro. Díky, Simi. Naskakujem do autobusu a jedem. Unavené, natěšené, neusazené. Jaká vesnice Tallinn je, zjišťujem, když Míša z okénka zahlédne Filipa, který se sluchátky na uších přisedá do zadní části autobusu. „Čau Filipe!“ klepu na rameno. Nečekané a o to milejší shledání. Čtvrtý člen české skupiny už to tu zná, bezpečně nás doprovází na hotel, vítáme se. Czech team is coming, guys!

Dech se mi zpomaluje, když si vybavím svoje pocity z prvního večera. Moje dojmová kapacita přetéká, nemůžu než nechat ji vpít se do papíru, společně s mými slzami. Snad bych to líp zvládala jít pěšky. Snad by pozvolná proměna krajiny kolem přispěla mojí emoční stabilitě. Kdoví.

No a tady už to začíná. Nová jména, tváře, zlomené kotníky, vázání šátku a ledování, networking, vztahy, stříhání papíru, vyprávění, potlesk, smích, radost, alkohol, tanec, hudba, tráva, řetěz, štěstí. Takové výlety do jinam poskytují obrovskou dávku nových situací, vjemů, lidí, doteků, chování, vína, jizev, krve, potu, kruhů pod očima. Ideální. Pro mě, snad i pro tebe. Na krátký čas nebo na celý život. Výběr je na tobě a je možný. Nejcennější je to, co si odnášíš. Tak si jenom odnes to, co chceš. Je toho balík.

Další dny mi nešly počítat a ex post je nad mé síly chronologicky je uspořádat v hlavě nebo ve wordu. Zůstaly dojmy, fotky, videa, kontakty, nové směry, poznatky, zkušenosti. Něco z toho s vámi sdílím, média mají výhodu přenositelnosti.

Untitled6

Ráno mých narozenin jsem přišla ke stolu, kde mi zpívali španělští spoluúčastníci a Virgil z Rumunska jejich verzi všeho nejlepšího, poctili mě cheesecakem z restaurace, připravili černý čaj, který jsem pila každé ráno, a sklenici pomerančového džusu. Nemilovali byste je? Úplně jasně ano.

V projektu „Build Your Own Future“ (25.9.- 1.10.2017)  jsme se snažili zformovat obrysy svojí budoucnosti, nalézt v sobě ta semínka, co chceme vsadit do hlíny a pečovat o ně. Více či méně se nám to dařilo, každý si na ně přišel či ještě přijde ve svém čase. Tak jako tak je pro mě tahle výměna mládeže hezkou demonstrací neformálního vzdělávání, které umí tvoje myšlení vysadit z úhlu běžného rámce. Ocitáš se v situacích, kdy svým obvyklým projevem inspiruješ lidi okolo sebe a oni ti zas předkládají často neobvyklý obraz tebe samého. Krásná příležitost, jak svou mysl a smysly instantně obohatit obrovským množstvím vjemů. Mmm, lahoda!

Ve videu uvidíte sestřih z toho, co jsme společně zažili, vyfotili a natočili týmově. Sestříhala nám to Macarena. Prý je architektka, prý tančí flamenco, co mi povoluje svaly dolní čelisti a vlastně celýho obličeje. Uvidíš ji někde v polovině. Teď už se jen zhluboka nadechni a užij si projektovou atmošku s námi. Jdeš do toho příště taky? Podívej se tady.

Autorkou textu a fotografií, pokud není uvedeno jinak, je Barbora Hlásná. Autorkou titulní fotografie je Darja Djatsenko.